Návštěva koncentračního tábora Flossenbűrg

20. 9. 2007 Studenti dějepis. semináře, Evropského klubu a vybraní septimáni Horkelová, Čapek

Návštěva koncentračního tábora Flossenbűrg

Čtvrtek 20.9.2007. Tento den nebyl pro většinu lidí nikterak neobvyklý, ba naopak, většinu z nás čekala stereotypní cesta za vzděláním, výuka, oběd a zase zpět z kopce ke svým domovům. Vyjímku ovšem tvořilo několik studentů dějepisného semináře - maturantů z dějepisu, Evropského klubu a vybraných členů sedmého ročníku, pro které byla za doprovodu profesorky Horkelové a profesora Čapka připravena velice zvláštní, tichá, smutkem zastíněná, o to ale zajímavější exkurze.
Lehce zvláštní atmosféra byla navozena už během cesty, jelikož nás doprovázeli bývalí vojáci a také přímí příbuzní obětí nacistického režimu. Absence průvodce byla bohatě nahrazena poutavým, někdy až mrazivě klidným výkladem od postarší paní, které 2. světová válka změnila život i pohled na něj.
Zahrada rozkvetlých květů nás tedy nečekala. Jen nekonkrétní pocit daleké smrti a představa tolika utichlých duší se nám stala společností, v místech, kde radost a světlo už dávno není. Koncentrační tábor Flossenbűrg ležící poblíž českých hranic, působil za války nejen jako místo ke koncentrování nežádoucích obyvatel, ale i jako řídící středisko pro podobná „nápravná“ zařízení v Německu a Protektorátu Čech a Moravy. Vězni, především Židé a nepohodlné politické osoby ze všech koutů Evropy, zde byli kromě nepřetržitého fyzického i psychického týrání vystaveni sisyfovské práci v místním kamenolomu.
Po delší dopolední prospané cestě jsme kolem desáté hodiny spatřili ponurou zříceninu obklopenou směsicí skal a volně ležících stromů, kamenů. Toto smutné panorama však bylo překryto typickým německým „idylickým“ městečkem, plným trpaslíků s červenými kloboučky a spoustou smějících se sádrových oveček. Ještě větší překvapení nám připravil samotný tábor Flossenbűrg. Kamenný památník a v opodál stojících několik opravených budov, vyvolalo nepříjemný pocit ztráty, jakoby minulost zmizela pod povrchem právě natřené omítky. Vysvětlení přišlo záhy. Po skončení zničující války se bývalý areál tábora začal využívat pro průmyslovou výrobu a jeho temná stránka se překryla stroji a byla částečně zapomenuta. Nicméně poválečná sebereflexe německého národa přispěla k úpravě a opravě zachovalých budov a k vybudování velice působivého, technicky naprosto precizně zpracovaného muzea. Hned první kroky nás zavedly do těchto míst. Stála expozice zachycující historii tohoto místa a popisující jednotlivé části z života vězňů, vyvolaly ve všech přítomných neklid, smutek, ohromení…
Následovala procházka rozsáhlým areálem, prohlídka zbývajících ubytovacích vězeňských jednotek, umývárny a místa poprav a trestů. V poslední části jsme se setkali s památkou padlých. Pamětní desky věnované národům a počtu jejich padlých vzbuzoval soucit u všech přítomných. Na závěr jsme položili kytici na pomník českých vězňů a minutou ticha jim vzdali čest. Tím naše exkurze fakticky skončila, ovšem mnoho dojmů a pocitů z neskutečných hrůz, jimiž jsme byli vzdálenými svědky, zanechaly nesmazatelnou stopu ve vědomí nás samých, v našem poznání, v našich srdcích…
Filip Felix

Letní esteťák 2007

29. 7. 2007 - 3. 8. 2007 studenti z různých ročníků V. Kubíčková, L. Matoušková, M. Králová, J. Pešinová

Letní estetický kurz

Byl krásný letní den. Prázdniny se přehouply do své druhé poloviny. Pravé poledne. Sešli jsme se na Hlavním nádraží (mnozí ještě zívaje po brzkém probuzení) a přivítali jsme se se spoustou nových i starých známých, mezi kterými byly i tváře z řad profesorských. Ty zde ale nebyly proto, aby nám dávaly krutá čísla, ale proto, abychom v následujících dnech vytvořili pod jejich dohledem něco estetického.
Čekala nás dlouhá cesta. Po krátkých problémech s tím, do jakého máme nastoupit vlaku, jsme se pohodlně usadili mezi krosny a vyrazili. Cesta nám uběhla velice rychle (zvláštně děvčata si celou cestu vyprávěla své prázdninové zážitky). Zanedlouho jsme dorazili do cílové stanice, naložili svá zavazadla do automobilu (výstavní kus Škoda Rapid 130) a vydali se na krátkou pěší túru.
Po chvilce jsme dorazili na místo, které nám mělo být po několik dalších dní domovem. Jmenovalo se příznačně - Zapadákov city. Poté, co jsme se dozvěděli, že nebudeme bydlet v docela dobře vypadající budově, ale ve slušně řečeno starobyle vypadajících chatkách, jsme se ubytovali a seznámili se se stálými obyvateli (myši, vosy, sršni).
Pak jsme vyslechli krátkou instruktáž o tom, co vlastně budeme vytvářet. Hlavní náplní kurzu bylo vytvořit ve skupinkách krátký animovaný film. Ono se to řekne, ale zkuste se soustředit na práci, když se můžete naučit žonglovat s poy (tenisové míčky přidělané na gumě), zahrát si volejbal (velmi osobitým stylem), vyrobit si ruční papír nebo jen tak zevlit (nic nedělat). Pro kapitány družstev bylo někdy velmi těžké donutit všechny členy týmu k práci, ale k násilí nakonec nedošlo.
Abychom si odpočinuli od věčného dohadování, vytváření rekvizit, nacvičovaní scének souvisejících s naším vystoupením, focení jednotlivých snímků a následného vytváření filmu v počítači, byl zde i oddechový program, jako například 12 kilometrová vycházka na Zvíkov (skupinka vedená nejmenovanou profesorkou si zašla o 3 kilometry), táborák (nechyběl zpěv a opékání buřtů, které byly také oblíbenou přísadou místního kuchaře a nechyběly v téměř žádném jídle) a následná noční bojovka. Mnoho z nás uvěřilo slibu, že nás nikdo na cestě nebude strašit. Proto se tohoto úkolu zhostilo několik obětavých jedinců z řad studentů. O to větší bylo naše překvapení, když na nás vybafli bývalí maturanti, kteří zde s námi z (pro nás) nepochopitelných důvodů trávili svůj volný čas. Konala se i diskotéka, na které se vyblbli zvláště ti starší, zatímco mladší s údivem přihlíželi. Poté se konala působivá fireshow (nikdo a nic neshořelo).
Zlatým hřebem celého kurzu byla soutěž družstev - Miss legrace 2007. Byly zde tyto disciplíny - model léta 2007 (těžko popisovat , jak klukům seděly sukně a jak dokonalé bylo jejich večerní líčení), tanec (5 lidí snažících se kroutit se do rytmu měnící se hudby), rozhovor (otázky byly na tělo, např. „Kolikrát sis čistil za pobyt zuby?“) a volná disciplína. Všechny výkony byly nezapomenutelné a jedinečné.
Za zmínku stojí i spolubydlící z areálu, Litevci na anglickém kurzu. Byli opravdu tiší (hlavně v noci a ráno) a ohleduplní. Někdy se stalo, že v dívčí umývárně se záhadně ztratilo zrcadlo a pak se ještě více záhadně objevilo zrcadlo v umývárně chlapecké.
Hlavní cíl kurzu, vytvoření animovaného filmu, zvládly všechny skupinky na výbornou. Vznikly čtyři originální filmy, každý jedinečný svým nápadem a zpracováním. Z kurzu jsme všichni odjížděli s pocitem dobře vykonané práce, se zkaženým žaludkem, těšící se na horkou vodu ve sprše, otlučení od tenisových míčků, ale spokojení.

Markéta Plesníková, 6.B

Voda 2007

11. 6. 2007 - 15. 6. 2007 výběr studentů septim J. Tkučhoř, M. Zikl, R. Koehlerová

Vodácký kurs 2007

Jakožto všichni studenti sedmých ročníků jsme se i my museli zúčastnit sportovních kurzů. Protože jsme skupina romantiků a máme rádi přírodu, zejména nádherná říční panorámata nánosových a nárazových břehů, tak jsme se zúčastnili vodáckého kurzu na řece Lužnici. Pod vedením tří profesionálů, zejména pak naší mistryně světa v raftingu, jsme poznali krásy vodáckého světa se vším všudy, co se dá v kanoi dělat. V rekordním čase pěti dnů jsme zdolali úsek ze Suchdola nad Lužnicí přes Majdalenu, Mláku, Hamr až do Veselí nad Lužnicí.
Naším prvním úkolem po příjezdu do Suchdola bylo rozbít tábor. Následně probíhaly tvrdé plavecké zkoušky v nedaleké pískovně, kde jsme málem přišli o život. Zdejší pískovny, hluboké i několik metrů, měly simulovat situaci při nečekané havárii lodi do vody o hloubce cca 30 cm. Další zkouškou tohoto dne pak byl nácvik správného vedení lodi v drsné lužnické vodě pod vedením naší mistryně. Bylo to opravdu přínosné. Všichni jsme pak ocenili déšť, který nás vyhnal z této drsné, peřejemi zvlněné řeky. Namáhavý trénink byl zakončen občerstvením ve zdejším kiosku. Večer nám pak naši profesionálové vyprávěli své životní příběhy nad sklenicí Kofoly.
V následujících dnech jsme se prokousávali tvrdou džunglí lužnických lužních lesů, které byly pro některé posádky opravdu krizové. Jak nás jeden z profesionálů již na začátku upozornil, byla tato výprava opravdovou zkouškou partnerských vztahů. Některé vztahy neobstály a muselo dojít k segregaci. Výkřiky typu „Já ti na to ****!“ se ozývaly stále častěji až vyústily ve dvě havárie. Následně musela zasáhnout naše mistryně, která si jednoho problémového studenta, který kazil těžiště lodi svojí výškou, vzala pod své raftové rámě a následně jej mohutnými záběry dovezla přes dvě etapy až do Veselí.
Když jsme zrovna nebrázdili jihočeskou divokou řeku, tak jsme si náš volný čas zpříjemňovali různými sporty, zejména pak fotbalem, volejbalem popř. během na střední tratě v brzkých ranních hodinách, někdy i pozdních večerních.
Jediné co kazilo dobrou atmosféru výletu byla špína. Překvapením pro nás byly ledové sprchy v kempu Mláka. Do zdejších ledových sprch jsme vstupovali jako králové a odcházeli jako královny. To jsme ještě nevěděli, co nás čeká na Hamru. Naši profesionálové nám sice říkali, že zde mají být suché toalety, nicméně i profesionál se občas utne. A tak se jediným uspokojením našich potřeb staly nedaleké kopřivy.
Když říkáme profesionálové, tak opravdu ve všem. I na poslední večer měli naši profesionálové originální příběhy svého dávno ztraceného mládí. My jsme jim jen tiše záviděli. Po doušcích Kofoly jsme začali zpívat. Velký úspěch zde měl náš seppulturový král. Ten nám předvedl několik deathmetalových skladeb a tím zakončil tento krásný večer (ale jen pro oficiální článek).
Druhý den ráno jsme se po prozpívané noci pomalu vybalovali ze stanů. Dívky si malovaly nový obličej, zejména pak mistryně, kterou předešlou noc napadl slimák a tudíž nevíme, co všechno si musela domalovat. Po této ranní očistě se někteří ještě vydali do kopřiva a pak hurá do lodí. Cesta do Veselí byla náročná pouze pro naše pěvecké superstar.
Po dojezdu jsme odevzdali vodácké vybavení, řekli vodě Ahooooooooooooooooj a vydali se na zpáteční cestu vlakem zpět do našeho domova. Náhodný cestující ve vlaku mohl poznat otevřená ústa snad všech spících členů naší výpravy, kteří byli unaveni po náročném několikadenním sportovním výkonu.
Takže vodě „Zdar“ a za rok se v našich stopách vydá snad někdo jiný.


Pepa Cupal a Adam Kecek

Sportovní kurs 2007

13. 5. 2007 - 19. 5. 2007 Studenti kvart Jiří Matějka - vedoucí kursu

SPORTOVNÍ KURS PRO KVARTY 2006/2007
(13.5-19.5)

Dne 13.5 2007 jsme se v 9:30 sešli u školy a čekali, až přijedou autobusy, které nás měli odvést do Dobronic u Bechyně. Spolu s námi odjelo ještě 6 profesorů (Matějka, Zikl, Friml, Tlučhoř, Koehlerová, Babáková a MUDr. Doležal). Protože s námi v autobuse jel zeměpisář pan profesor Friml, tak jsme ani jednou nezabloudili. Krátce po 12:15 jsme dorazili k ceduli Dobronice 3km. Celé tři kilometry vedla cesta lesem z kopce, takže jsme se dostali dostatečně daleko od civilizace. Když jsem přijeli do kempu marně jsme doufali, že někteří z nás budou bydlet v bungalovech s vlastní koupelnou… tento komfort byl určen jen pro profesory. Na druhou stranu i chatky byli zrekonstruované, takže si nebylo na co stěžovat. Celý komplex byl ohraničen řekou, za kterou se tyčila vysoká skalní stěna, a z druhé strany lesem, takže na prostředí jsme si nemohli stěžovat. Po ubytování a průzkumu areálu (zjistili jsme že jsou tam 3 tenisové kurty s umělým povrchem, schopné přeměny na volejbalový kurt, floorballové hřiště a bylo tam ještě jedno hřiště futsalové) se obědvalo, a potom následoval výlet na blízký hrad Dobronice. Uvítal nás tam velice upovídaný správce… povídal, povídal, povídal – střihal jeden kameňák za druhým, ale moc posluchačů se mezi námi nenašlo… vlastně až na konci přednášky se někdo otázal: ,,Neprodáváte nějaké pití?“ (protože bylo docela vedro)… o dějepis zájem nebyl… Na konci prohlídky jsme si dokonce mohli hodit speciální sekerkou do kusu dřeva. Sekerka byla sestavena tak, aby se do dřeva zabodla ať jí hodíte jakkoliv. Někteří bohužel netrefili to dřevo takže se sekerka stejně nezabodla, naštěstí byli prakticky nezničitelné (ta stoletá stěna za terčem taky). V 18:15 každodenní meeting s panem ředitelem, kde jsme vznášeli své připomínky (hlavně na neuvěřitelně hnusnej čaj), po kterých následovalo zhodnocení dne.Večeře v 18:30. Večer jsme měli volné sportování a UŽ v 10 hodin byla večerka. Ale asi se čekalo, že si budeme ještě dlouho do noci povídat.

Pondělí 14.5. 7:00 BUDÍČEK ach jo!
V 7:30 snídaně formou švédských stolů, takže jsme se mohli dosyta najíst (někteří spolužáci moc nesnídali, tak toho dost zbylo). Hurá vedle várnice s čajem se objevila i várnice se šťávou. Bohužel v ní plavalo něco černýho divnýho, ukázalo se že jsou to usazeniny z bůhvíčeho z minulé sezony, várnice byla vypláchnuta a vše bylo OK, dokonce se to dalo i pít…
Po snídani jsme se rozdělili do 5 družstev po 10 a v 9:00 začal dopolední program. Každé družstvo dělalo něco jiného a takhle se to točilo až si každý vyzkoušel všechno, mezitím oběd, tento program skončil v 17:45. Zkoušeli jsme tyto činnosti:
· kanoe – někteří na kajaku nedobrovolně zkoušeli i půleskymáky a docela jim to šlo…
· tenis – no, když to člověk vidí v televizi, tak to vypadá docela jednoduše…
· poslední pomoc – jako na každém kursu jsme si museli vyslechnout jak zachránit spolužáka. Nejlepší byla odpověď na otázku: „Co může být s člověkem který leží na zemi“? „Může jen spát“.
· základy lezení – někteří dokonce místo prof. Babákové jistili své kamarády, no nedivím se, že se jim pak nahoru moc nechtělo
· orientační „běh“- ani jednou jsme s prof. Frimlem neudělali rychlý krok – pěkně pěšky, ale aspoň jsme se nezpotili.
V 18:15 zase meeting, kde nám bylo slíbeno, že bude zřízen provizorní kiosek . Následovala večeře a po ní volné sportování.
Noc 14.-15.5. Protože byli záchody od chatek dost daleko, tak se závodilo v běhu na toaletu… hodně studentů postihly jakési střevní problémy… možná z té šťávy. Ještě ke všemu se i přes pěkné počasí ve dne, přes noc ochladilo, na chatkách byly přímotopy, ovšem ty jsou na elektriku, když jsme si je chtěli zapojit zjistili jsme, že zásuvky u přímotopů jsou pro jistotu vypnuté. No co by nás nenapadlo… vyndali jsme přímotopy z držáků a přendali k jiné zásuvce… správce za elektriku neušetřil :-)

Úterý 15.5. 7:00 BUDÍČEK
V 7:30 snídaně. Ráno jsme ještě dodělávali program z pondělka a odpoledne závod v orientačním běhu…
Závodilo se v tříčlenných družstvech chlapci a dívky zvlášť. Mezi výbavu některých družstev patřil kromě mobilu i toaletní papír… Závod měl asi 4km, byl ovšem záludný a tak průměrný čas překročil 1 hodinu… Některým se však podařilo vyběhnout z mapy, či se brodit bažinou a tak se do cíle dostali po 3 hodinách.. a to ještě neměli všechny kontroly… no, ovace při návratu neměli konců… omlouvalo je jen to, že se běhalo podle 7 let starých map.
Popisy jednotlivých kontrol, které nám byli předloženy před startem vypadaly asi takto: jáma, ohyb potoka vývrat, vývrat, posed, a teď to začne… hustník, křoví, SV cíp hustníku, hustník, smrčina… vytvořila se alergie na slovo HUSTNÍK ! ! !

Středa 16.5. Dopoledne turnaj ve floorballe společně chlapci + dívky = holomajzna.
Odpoledne chlapci turnaj ve futsalu, naštěstí jsme měli podavače balónů Matěje, který pro ně musel chodit / plavat, když skončil v řece. No, holt byly nízké sítě.
Dívky turnaj v odbíjené.
Noc 16.5. 22:00-24:00 Noční závod v orientačním běhu – nikdo se sice neztratil nicméně bez problémů to nebylo. Jakýsi bláznivý domorodec (Nickname: Fidel) nám inzultoval 7. kontrolu. Prý děláme rámus… rámus začal však dělat jedině on a to bysme nebyli my, kdybysme mu na jeho nadávky nezačali horlivě odpovídat…

Čtvrtek 17.5 BUDÍČEK „AŽ“ 7:30
Snídaně 8:00 a v devět začaly celodenní výlety (kanoe, turistika, míčový víceboj), na které jsme se zapsali. No počasí bylo nádherné… zpočátku… Asi v 10:00 začalo pršet, pršelo a celou dobu přestalo asi dvakrát na pár minut, já nevím jak ostatním, ale nám na kanoích teplo nebylo. Ti na pěší turistice se na oběd zašili do hospody, následoval rozchod… návštěva jiného stravovacího zařízení… a zpět jeli AUTOBUSEM ! ! !. My na kanoích jsme však museli sjet asi 2 km pod Bechyni, kde byl domluven odvoz lodí. Na toho týpka s nákladním autem, jsme promočený čekali přes hodinu !!! Pak jsme za neustávajícího deště běželi do Bechyně… měli jsme asi 15 minut k dobru, tak jsme jednomyslně odhlasovali zastávku v cukrárně, která byla po cestě… paní měla docela kšeft… po našem odchodu zbyly prakticky jen zmrzliny, na které opravdu nikdo neměl chuť. Nakonec jsme se svezli autobusem zpátky domů.
Míčový víceboj byl pro nepřízeň počasí přerušen, pokračování v pátek po triatlonu...

Pátek 18.5. Ráno závod v triatlonu (Lezení, kanoistika, běh).
Odpoledne zápasy v softbale – oba zápasy áčko-béčko byli vyhecované, ale přiznejme si lepší fanklub jsme měli mi Áčko. No lepší nakonec nebyl jen fanklub, ale i ty týmy….
kvartaA B-team 11:6 kvartaB B-team
kvartaA A-team 6:5 kvartaB A-team
Oba výsledky se sečetli a kdo vyhrál ? ? ? ÁČKO – děkujeme profesorům Ziklovi a Babákové za skvělý coaching v hodinách TV
Odpoledne se konalo exhibiční utkání v odbíjené STUDENTI – PROFESOŘI….no jo no tak maj víc zkušeností….a teda hlavně pana ředitele, kterej je pěkně organizoval…
Bohužel i přes ohromnou podporu diváků jsme my studenti podlehli, alespoň pár bodů jsme dali, především díky bří Čechům.
Večer byly rozdány odměny za soutěže, vyhlášeny výsledky… vše doplněno o dokonalý a obsáhlý komentář profesora Frimla.
Po vyhlášení volno a večerka velmi originálně v 22:00 ! ! !

Sobota 19.5 S velkým smutkem jsme si zabalili, uklidili chatky a v 10 hodin jsme Dobronicím řekli sbohem. Poslední pohledy na středisko, pak jsme vyjeli ten kopec lesem a jeli na Prahu. V 12:30 zaparkoval autobus pod školou, kde na nás čekali rodiče a doma hlavně ten oběd……

Cca 1.6.2007
Původní rozpočet na kurs překročen na jednoho studenta o 8 Kč… tak jsme si to doplatili…ale stálo to za to! ! !

David Tetour, 4.A

zeměpisně-dějepisně-němčinářsko-výtvarnická exkurze Sasko aLužice

20. 4. 2007 - 21. 4. 2007 studenti od kvarty výše J.Čapek,J. Šťastná, J.Králová,L.Matoušková,M.Vaňousová

Za Lužickými Srby

Je pátek ráno, 20.4.2007. Mrzne jako když praští. S dalšími 35 nadšenci čekám na Smíchovském nádraží na příjezd autobusu, který by nás po několikahodinové cestě měl vysadit v Drážďanech, kde začíná naše historicko-zeměpisně -umělecko-němčinářská exkurze. Se zářivým úsměvem na tváři mě vítá i pan profesor Čapek, vedoucí exkurze. Kdybych věděl, že mě pověří psaní tohoto reportu z exkurze, asi bych mu zářivý úsměv neoplácel.. „Realizační tým“ našeho výletu doplňovaly paní profesorky Šťastná a Vaňousová, které plnily funkci prostřednic při komunikaci s místními a nesmím zapomenout také na paní profesorky Matouškovou a Královou, které doplňovaly naše znalosti o umění. Poslední, ale v neposlední řadě stála nerozlučná dvojice: náš průvodce Roman Ferstl, odborník na Lužické Srby z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, a řidič, který nám svoje jméno ani neřekl, ale mezi účastníky zájezdu se pro něj vžilo jméno Karel.
Již v prvních chvílích našeho výletu si průvodce Roman získal naši popularitu svým tvrzením, že „nás nebude zatěžovat žádnými zbytečnými detaily, protože nás to stejně určitě nezajímá“. Tímto břitkým úsudkem se odlišil od drtivé většiny průvodců, kteří nás uspávali na běžných zájezdech. (Pozn. cenzora: „ Historií prostě není možné uspávat, lze se pro ní pouze bezmezně nadchnout“ ). První naše kroky vedly do Drážďan, starého saského města. Při prvním pohledu na Drážďany jsem se neubránil vzpomínce na Jižní Město, se vší úctou k jeho obyvatelům, protože saská metropole také v druhé polovině dvacátého století podlehla drtivé jednoduchosti sovětské urbanistiky. V noci z 12. na 13. února 1945 zde totiž proběhlo destruktivní bombardování spojeneckými letouny, takže po válce zbyla z Drážďan pouhá hromada sutin. Nicméně zdejší ručičky jsou pracovité a některé vzácné stavební památky byly znovu vystavěny do své původní podoby. Jednou z těchto památek je i Frauenkirche. Chrám, který je dodnes dominantou města. Kromě Frauenkirche je nejznámější stavbou v Drážďanech Zwinger, světoznámá galerie. V Zwingeru je sbírka pláten starých mistrů, která byla za druhé světové války rozmístěna po celém Německu, aby nepadla do rukou sovětských armád. Po opětovném shromáždění sbírky a znovuvystavění Zwingeru je galerie opět cílem několika tisíců turistů a znalců umění. Podle tváří některých členů naší výpravy (v čele s paní profesorkou Královou) jsem si uvědomil, že se jim tu, k mému neskonalému údivu, opravdu LÍBÍ. Slovy klasika: „Proti gustu žádný dišputát.“ (Pozn. cenzora: „Ač někteří z řad studentstva valili své bulvy přednostně na své “ protikusy“ z řad spolužaček, staří mistři prostě nemohli neuchvátit“).
Naše další kroky vedly do Míšně, nádherného města keramiky. Bohužel, prohlídka zdejší porcelánky se nekonala, a proto jsme se museli spokojit jen s procházkou po městě. Od návštěvy místních útulných restauračních zařízeních nás odradil pouze pan profesor Čapek, který stejně jako v průběhu celého zbytku exkurze, věnoval rozchodu nezdravě krátkou dobu. Spěchali jsme na Königstein.
Tento impozantní hrad byl kdysi vystavěn Václavem I. jako centrum českého království. Jeho poloha na skalním suku je důvodem, proč nebyl nikdy dobyt. Zima, která nás po celý den sužovala jako Cimrmanovy hrdiny hry Dobytí severního pólu, se zde zvýšila natolik, že už nepomáhalo ani povídání o požáru Národního Divadla. Kvůli výše zmíněným klimatickým podmínkám se naše návštěva o něco zkrátila a my se odebrali po hodince do Děčína za noclehem. Za zmínku stojí pouze fakt, že jeden nejmenovaný student přeměnil svými střevními potížemi zadní část autobusu v plynovou komoru, srovnatelnou s Buchenwaldem.
Do dalšího dne nás přivítalo krásné slunečné ráno, které bylo o mnoho teplejší něž to předešlé a dávalo naději pro příznivější počasí v průběhu dne. Dnes vedla naše první cesta do Budyšína, centra Lužických Srbů. Čekala nás prohlídka výstavy Lužických Srbů v Městském muzeu. Před charakterem zdejší expozice nás varoval již průvodce, nicméně jsme jeho chmurný výraz nebrali vážně. To byla chyba. Návštěvou zdejšího muzea nám pan profesor chtěl podle mého názoru taktně naznačit, že naše exkurze by mohla být mnohem horší. Ale na druhou stranu to byl nejlepší způsob jak poznat kulturu Lužických Srbů. (Pozn. cenzora: Zatímco někteří neznabozi z řad studentstva se trestuhodně brzy vytratili flirtovat na hradní nádvoří, moudří členové profesorského sboru a s nimi i mnozí studenti dojatě poskakovali před exponáty, překládali z lužické srbštiny a konverzovali v tomto pomalu vymírajícím slovanském jazyce s muzejní průvodkyní. Proto: „Sláva Lužickým Srbům, zmar chronickému flirtování před budovami muzeí“!).
Z Budyšína jsme pokračovali nádhernou krajinou Národního Parku Saské Švýcarsko do dalšího lužického města, kterým byl Zhořelec. Toto nevelké město leží přímo na německo-polských hranicích, předěl mezi oběma zeměmi tvoří řeka Nisa. Rozdíl mezi oběma kulturami je patrný již na první pohled. Historická stavení v Německu ostře kontrastují s přísně funkcionalistickými paneláky na polské straně. Jinak je Zhořelec malebným městečkem podobně jako Budyšín. Naleznete v něm i slavnou raritu- Boží Hrob, který nechal vystavět místní mecenáš. Říká se, že zhořelecký Hrob je nejpodobnější originálu z Jeruzaléma v době jeho vzniku ze všech podobných staveb na celém světě.
Nedaleko Zhořelce leží i Žitava, kdysi město českého království, nyní německo-polské. Ta byla naším dalším cílem. Z organizačních důvodů jsme se zde zastavili pouze na prohlídku místního Velkého pašijového plátna a pak se přesunuli do nedalekého Oybinu. Oybin se pyšní krásným hradem, později klášterem, vystavěným na skále vysoko nad městem. Je odsud opravdu okouzlující výhled na nedalekou Žitavu a přilehlou oblast. Po nástupu do autobusu se naše skupina rozdělila na dvě poloviny. Jedna polovina chtěla jet rovnou domů do Prahy. Ta druhá, která čítala sice méně hlav, ale zato disponovala značným lobby ze strany vedoucího exkurze, se chtěla ještě zastavit v Žitavě na důkladnější prohlídku města. Nakonec se „Pražáci“ podvolili drtivému tlaku a jelo se do Žitavy. (Vše bylo po moudrém rozboru situace a lehkém doporučení demokraticky odhlasováno v duchu rčení, že nejlepší demokracie ve školství je demokracie řízená, když už výjimečně nejde uplatnit osvícenský absolutismus).
Zde jsme si prohlédli městský dóm, radnici a historické centrum. Kolem centra se rozkládá vcelku nepěkná komunistická zástavba, kterou dobře známe z Čech, takže jsme si ji nemuseli až tak moc prohlížet. Cestou k autobusu jsme zašli na návštěvu do místního kebabu a dali si něco, co silně připomínalo psa. (Pozn. cenzora: „Nevěřili byste, jak dotyčné zvířátko výborně chutnalo“).
Návštěvou Žitavy skončila naše dvoudenní exkurze do Lužického Srbska a Saska. Nezbývalo než nasednout do Karlova autobusu a vydat se do Prahy vstříc náručím maminek a tatínků, přítelů a přítelkyň, manželů a manželek.

Karel Voldřich

(Jemnými cenzurními zásahy upravil J. Čapek)

Lyžařský kurz 2007 - 2.B

3. 3. 2007 - 10. 3. 2007 2. B vedoucí LK J. Matějka, instruktoři: E. Kiršbaumová, J. Tlučhoř

Ráno brzy vstát, rozjet se ke škole, čtyřikrát se vracet pro zapomenuté věci, od školy vyjet s přiměřeným zpožděním…. Tak nějak vypadá tradiční začátek lyžařského kurzu. Ani tento, který se uskutečnil v Rokytnici nad Jizerou ve dnech 3. 3. - 10. 3.2007, nebyl výjimkou. Úplně nový autobus, jak nám pan ředitel několikrát důrazně připomněl společně s poznámkami typu: nejíst, nepít, nekouřit, kterým většina stejně nevěnovala pozornost, nás odvezl do hotelu Modrá hvězda. Panoval názor, že „hotel“ je pouze v názvu a že je to spíše noclehárna. Povídat si se sousedním pokojem dírou ve zdi má také svoje výhody. Navíc jsme dostali pokoj pro 7 lidí a byli tam ubytováni pouze 3. Řekl jsem si: „Je to docela fajn místečko.“

Hned za hotelem byly menší sjezdovky, kterým se oficiálně říkalo „Bahýnka“ a na kterých jsme hned v odpoledních hodinách byli rozděleni do družstev podle svých lyžařských schopností. Opakovaně jsme si kopec vyšlapali, prý proto, že učitelé nemají ověřeno, zda umíme jezdit na vleku.

Ve 22 hodin byla večerka. Profesor, mající ten den noční pohotovost, nás zavřel na pokojích a zhasl světlo. My ho za 2 minuty rozsvítili a šli spát někdy v neděli.

Pravda, letošní zima se nesla nikoliv ve stylu doby ledové, spíše připomínala globální oteplování, ale další den se jakžtakž dalo na protějších kopcích jezdit. Sníh sice byl, jenže jeho kvalita nás brzdila. Ani sklon kopce nebyl nijak extrémní. Na pořádnou lyžovačku jsme si museli počkat až do příštího dne.

Jedničky brzy ráno společně s panem ředitelem „vesele“ vykročily vstříc Lysé hoře, zatímco dvojky a trojky měly výcvik na běžkách s profesorem Tlučhořem a naší profesorkou Kiršbaumovou. Těžko říci, co bylo horší, zda ranní vstávání, nebo šplhání na běžkách do svahu. Jedno je jisté, 2. a 3. skupina trávila více času na zemi než na běžkách.

Po poledním klidu se naše skupiny vyměnily. My si začaly užívat sněhu a náročnosti terénu na Lysé hoře. Úterý bylo posledním dnem, kdy počet holých míst na sjezdovkách byl minimální, a to nám dodalo trochu elánu. Na Lysou horu jsme vyrazili i následující den s úmyslem zalyžovat si, dokud to jde.

A opravdu to šlo. Zalyžovali jsme si, vyblbli se, svedli sněhovou bitvu a nakonec se vrátili přes pole zpátky domů. Ano, nežertuji. Vraceli jsme se zadní cestou přes zasněžená pole, tedy z určité části zasněžená. Někdy to prostě nešlo jinak, než sundat lyže, anebo (pro ty línější) lyže nesundávat a zkusit travnaté části přejet skluznicí. Začaly se šířit historky o tom, kdo kde přejel málem krtka, což se jeví jako pravděpodobné, neboť krtci jsou slepí. Myslím si však, že kdyby někdo opravdu zajel takové nevinné zvířátko, jistě by se s tím nechlubil.

Jak už jste asi pochopili, po výcviku následoval ve středu celodenní výlet na běžkách. Počasí nám přálo, nic nebránilo tomu, abychom se skibusem, parkujícím u zadního vchodu našeho hotelu, dopravili k úpatí Lysé hory, lanovkou se vyvezli do poloviny sjezdovky a už si to šlapali hezky zprudka do kopečka. Neříkám, že si všichni vedli špatně. Ne, to rozhodně ne. Faktem ale je, že někteří trávili většinu času z výcviku více na zadku než na nohou, a tím si pošramotili svou osobní reputaci. Cestou jsme se zastavili v jedné velice pěkné stylové restauraci. Naivnější členové kurzu (já mezi nimi) si nechali peníze na pokoji s tím, že útratu za ně zaplatí ještě naivnější přátelé.

Pozdě odpoledne jsme dorazili zpět unavení, , naprosto mokří, vždyť teploměr se ten den vyšplhal až k 17 stupňům C. ještě stále plni sil.Zbytek večera byl (bohudík) volný a žádná větší aktivita se od nás nevyžadovala.

Teď si možná někdo řekne: „ Lenoši, když mají možnost vyrazit na lyže, dokud jsou na sjezdovkách zbytky sněhu, jdou si zahrát kuželky !“ Jenže ten den opravdu dost pršelo , proudy vody odplavily i poslední zbytky sněhu z okolních kopců a definitivně přestaly jezdit protější vleky. Tak jsme šli na kuželky. Pravidla vysvětlovat nebudu. Devět kuželek shodil jen pan profesor Tlučhoř - tělocvikář! Tak co se divíte?!

Studený vítr štípe do tváří a nos vlhne pod přívaly kapek. Po snídani se počasí umoudřilo, a proto jsme se v poklidu mohli vydat k cíli naší cesty – do Františkova u Rokytnice nad Jizerou. Dozvěděli jsme se, že obec založil už v roce 1675 hrabě Harrach. Obyvatelé se živili hlavně těžbou dřeva, tkalcovstvím, zčásti i domácí výrobou skleněných korálků a ozdob. Prohlédli jsme si i expozici soch volně rozmístěných po okolí. Jsou připomínkou minulosti horského údolí i odkazem na přírodní bohatství, které údolí obklopuje. V místní restauraci jsme se zapsali do Pamětní knihy - bichle s asi 2 500 stránkami A to všichni, dokonce i profesoři.

Večer byla společná diskotéka s 2. A. Účast byla dobrovolná. Podle všeho to byla docela zábava, i když já osobně o průběhu nemám ponětí, neboť v době prodloužené večerky jsem setrvával u stolního fotbálku v přízemí budovy.

Balit, balit, balit! Samozřejmě bágly, lyže. Svléknout povlečení, vyhlížet autobus a zpátky domů. Po dvou a půl hodině cesty nás před školou už netrpělivě čekali naši „milí a laskaví rodičové“, na které jsme se celou dobu tááák „hrozně těšili“!

A v pondělí zase hurá do školy….


Pavel Bareš, Jan Fiala, Matěj Kencl
2.B

Lyžařský kurz 2007 - 2.A

3. 3. 2007 - 10. 3. 2007 2.A Vašková, Hrabovská, Zikl

Lyžařský kurz bychom mohli nazvat jako dobře vydařený výlet. Sněhu nebylo až tak moc, že bychom se v něm topili, ale k lyžování stačil.
První dny na výletě : 3.března jsme se všichni s nechutí probudili, když později než obvykle, ale jak je známo, vstávání nemá nikdo rád.
Nastoupili jsme do autobusu stojícího u školy, který nás odvezl až před ubytovnu v Rokytnici nad Jizerou. Tak jsme vystoupili a po velkém zmatku se ubytovali. Po obědě nás profesoři rozřadili do tří družstev.
První den všichni lyžovali na Bahýnkách a další čtyři dny se jezdilo na Lysé hoře. Na obědy jsme se vraceli zpět do ubytovny. Ve středu 7.března jsme jeli na celodenní výlet na běžkách, kde jsme si užili nejvíce (hlavně když jsme jeli z kopce). Celá třída nikdy nezapomene, jak Tereza Straková při sjezdu dolů z Dvoraček vzala s sebou právě postaveného sněhuláka.
Poslední dva dny už sníh ubýval, až nezbyl skoro žádný. Proto se rozhodlo, že půjdeme do muzea starodávných věcí, dříve používaných v zemědělství a k obživě.
Kurz byl zakončen dobrovolnou diskotékou až do 22:15 hod. Samozřejmě se kurz neobešel bez zranění. Určitě se tento výlet velice zdařil a všem se líbil.
Michaela Novotná, Lucie Hillerová 2.A

Lyžařský kurz 2007

7. 1. 2007 - 14. 1. 2007 Studenti 5.A a 5.B Koehlerová Renáta, Matějka Jiří, Semorádová Martina


No, lyžařský, spíše snad turistický kurz, myslím, že tohle bylo všem jasné už v den odjezdu, tedy v neděli 7.1. O tom, že jsme se tam stejně těšili, vypovídá to, že už tři čtvrtě hodiny před odjezdem jsme se začali scházet. Iveta, já, Venca, Standa - šlo to rychle. Brzy jsme byli všichni. Až na Jirku, ten si prozíravě zlomil nohu, a Kubu Kalinu, který se jako vždy opozdil. Z profesorů jsem jako první zahlédl zběsile pobíhající profesorku Koehlerovou dělající jakési nepochopitelné úkony.
Brzy dorazil i autobus. Myslím, že jen milovník tetrisu může ocenit, jakou práci nám dalo do něj všechno naskládat. Po dlouhé dřině jsme do autobusu nacpali svoje věci a kupodivu i sebe sama. Až do Pece byla cesta podezřele jednotvárná. Většina lidí si četla nebo poslouchala mptrojky. S tím byl hned po příjezdu konec.
Pec byla pod vodou, pršelo, po silnicích se valily proudy vody. Všichni jsme byli mokří hned po opuštění autobusu. Přivítaly nás krásně zelené stráně a trocha bílého rozmočeného svinstva. Až na místě jsme se dozvěděli, že na chatu musíme dojít ještě kousek pěšky, prý tak na půl hodinky. No fajn, zavazadla jsme poslali napřed v připravené rolbě a sami se vydali na cestu.
První šok přišel, když jsem zjistil, že to, co jsem považoval za koryto potoka, je cesta, po které musíme jít. Druhý, když jsem zjistil, že vede do čtyřicetistupňového stoupání. Vydali jsme se vzhůru s tím, že konec nemůže být daleko – už deset minut jsme šli Pecí pod Sněžkou a těch zbývajících dvacet jsme dokázali překousnout.
Po tři čtvrtě hodiny cesty do kopce a po neustálém ujišťování, že „Už jenom jedna zatáčka“, se na obzoru objevil náš cíl. Horská chata Svornost. Tam mě překvapily dvě věci, luxus objektu a to, že tam byl sníh. Až nyní jsem si uvědomil, že ta cesta za to stála. Pokoje byly krásné, sociální zařízení luxusní. Každý pokoj měl vlastní koupelnu s vyhřívanými tyčemi na sušení. Nejvíce jsem byl spokojen s jídlem, myslím, že všichni známe obvyklou úroveň takových jídelen, kreativita kuchařů končí u UHO s bramborovou kaší. Tahle chata byla světlou výjimkou. Nechci, aby to vyznělo jako reklama, ale nestalo se mi, že by mi tam něco nechutnalo.
Ale ani jídlo nemůže zakrýt to, že podmínky nebyly ani zdaleka perfektní, to jsme poznali hned druhý den, když jsme se vydali lyžovat. Sníh byl v nejlepším případě mizerný a bylo ho málo. Bramberk vůbec nejezdil, takže jsme zkysli na Zahrádkách. Fronty byly na půl hodiny. Asi proto jsme se odpoledne vydali běžkovat. Bohužel to nebylo naposled. Myslím, že ani Kateřina Neumannová toho za týden nenaběhala tolik, co my.
Někdy kolem středy už nebyl sníh ani na běžky. Šli jsme pod vedením ředitele Matějky na výlet. Cílem byla Jelení louka. Prý nejkrásnější místo Krkonoš. Po cestě jsme zažili malé dobrodružství v podobě spadlé lávky. Ve skoku přes potok jsme uspěli všichni a nikdo se nenamočil. Myslím, že na to, kolik máme ve třídě střev, je to úspěch.
Na poslední den nám napadl sníh, takže jsme se mohli rozloučit s Krkonošemi z lyží. Sice tenhle lyžák nebyl ideální, ale stejně jsem rád, že jsem se ho mohl zúčastnit.

Lukáš Herma, 5.B

Další fotografie naleznete v sekci
Fotografie/Sportovní akce/Zimni_lyzarsky_kurz_kvinty_Pec_2007.

Návštěva mešity - opožděná reportář

2. 12. 2006 Členové Evropského klubu a jejich příznivci J.Čapek

Evropský klub ve svých debatních tématech často v posledních letech naráží na problematiku islámu, jeho vztahu k současnému světu a problému náboženství vůbec. A protože jsme často diskutovali a nemohli se shodnout, jaký islám vlastně je, zda je slučitelný s demokracií, zda z něj nutně vyplývá terorismus a na dalších problémech, rozhodli jsme se promluvit si o tom přímo s muslimy. Původní nápad na ověření situace návštěvou Saudské Arábie za prostředky školy překvapivě nevyšel, takže jsme se museli spokojit a návštěvou mešity české, která se nachází na Černém mostě.
Na jednom ze svých setkání se celý Evropský klub za doprovodu dalších zvědavců a příznivců v čele s profesorem Čapkem vydal prozkoumat slíbenou islámskou mešitu. Po malém bloudění jsme dorazili k vcelku nenápadné rozlehlé budově sice bez minaretu, ale za to se zvýšenou koncentrací zahalených žen a arabskými vzory na stěnách. U brány na nás již čekal příjemně vypadající muslim. Ten nás zavedl vstupními dveřmi dovnitř, kde jsme se každý museli zout (ženy výjimečně nemuseli využít zvláštní vchod, jak je normálním zvykem). Po odložení kabátů jsme zůstali v místnosti, poměrně rozlehlé a vystlané kompletně koberci, která slouží modlitbám a vyslechli jsme zde první část přednášky. V té nám byly sděleny všechny základní informace týkající se islámu a zároveň nám bylo zodpovězeno několik dotazů.
Následoval výstup do horních pater, během něhož jsme minuli velice luxusní koupelnu, ve které každý věřící musí před modlitbou provést očistu (někteří studenti vyslovovali myšlenku, že se dají na muslimskou víru, aby se tam mohli chodit koupat). Místnost v druhém patře evidentně sloužila k přijímání hostů. Uprostřed rozestavěných židlí se nacházel stůl plný sušenek, Jupíků a teplého čaje. Každý jsme si nabídl a s plnou hrstí dobrot jsme se usadili, připraveni vyslechnout druhou část výkladu. Ta se nesla ve stylu: otázka – rozsáhlá odpověď, která okamžitě vyvolala otázku další. Troufám si říct, že jsme se každý dozvěděl plno nových informací. V průběhu se rozvinula i vcelku zajímavá debata na pozici žen v islámu (Katka Macková vs. muslim), která skončila příměřím obou stran.
Během debaty mezi nás přišel i muslimský kněz – imám- z jehož vzezření a lámanou češtinou proneseného „Topry ten“ jsme vysledovali, že se nejedná o krajana. Byl oděný celý v bílém, bosý a jak jsme se dozvěděli, prochází z Egypta. Hned pro příchodu naladil kouzelný televizní úsměv a přestože evidentně ničemu nerozuměl, vydržel s námi velmi dlouho. V pět hodin přerušil naši debatu hlas muezína, který svolával k modlitbě, takže naši hostitelé načas odešli pomodlit se do dolní modlitebny a následovalo je pár zvědavců z řad studentů. Poté debata ještě chvíli pokračovala.
Návštěva představovala zajímavý zážitek. Na vlastní oči jsme viděli muslimský svatostánek a moli celé dvě hodiny velmi otevřeně a prakticky o všem pohovořit se zástupci místní muslimské komunity. Ač nikdo z nás zatím k islámu nepřistoupil ( i když představa mnohoženství byla pro některé z diskutujících studentů vpravdě lákavá), mohli jsme si udělat vlastní obrázek o islámu nezkreslený médii a o to přece jde, ne?

Zpracoval Ladislav Dyntar, doplnil a „zcenzuroval“ J. Čapek

Výprava za mamuty

29. 11. 2006 4.B J. Čapek, V. Válek

Ve středu 29.11.2006 se v Národním muzeu v Praze konala dočasná výstava na dějepisné téma z pravěké doby. Na takové výstavě samozřejmě nemohla chybět ani naše třída (4.B). Celou akci naplánoval pan profesor Čapek, kterému, jak uvedl, se zamlouvalo téma výstavy, a to z jednoho prostého důvodu – opakování probrané látky. Shodou náhod jsme to štěstí měli zrovna my, že jsme díky panu profesorovi dokončili pravěk a mohli si vše, co jsme se naučili, názorně zopakovat.
V 9 hodin jsme se všichni sešli před Národním muzeem. Pan profesor Čapek s panem profesorem Válkem se rozhodli nás spočítat, přičemž každý použil jiných metod. Nejdříve začal pan profesor Čapek počítat přítomné osoby skrze improvizovanou bránu, kterou vytvořili spolu se svým kolegou. Jenže to ovoce nepřineslo, protože se jistě dalo očekávat, že někteří studenti zkusí projít víckrát, což se některým i povedlo, a tím překazili výpočet. Načež pan profesor Válek na to šel od lesa a zeptal se třídy, kdo zbývá, a od základního počtu třiceti žáků odečetl počet ohlášených jmen a bylo spočítáno. Potom jsme vešli do budovy muzea.
Uvnitř jsme museli počkat až pan profesor Čapek vyřídí vstupenky. Čekání to bylo mírně nepohodlné, protože jsme se museli držet v jakémsi útvaru, abychom byli jakžtakž u sebe. Potom jsme si konečně odložit bundy, mikiny a případně batohy. A už odlehčeni jsme se vydali do pravěku.
Výpravu zahájil svým odvážným vstupem neohroženého lovce pan profesor Čapek, který nás zavedl do kůžemi pokrytého vchodu do prostor pravěké exkurze. Pravěkou atmosféru umocňoval převážně silný zápach kožešin zavěšených u vchodu a v některých dalších částech exkurze. Nejdříve jsme si mohli prohlédnout menší archeologické nálezy jako například nástroje na kopání nebo nástroje na obdělávání kůže, ale třeba i Věstonickou Venuši. Mezi vystavenými exponáty bylo hodně poučných textů týkajících se většinou exponátů samotných. V několika místnostech bylo na plazmových obrazovkách promítáno mnoho poučných dokumentů ohledně pravěké doby nebo i jen takových efektů na posílení atmosféry (umělý oheň, obloha s mraky,...).V jedné části jsme se konečně dočkali slíbeného mamuta, avšak byl zde zobrazen zrovna ve chvíli kdy se na něj jeden zlý (nebo hladový) pračlověk chystal vrhnout oštěp, takže to trochu kazilo dojem z krásného, chlupatého zvířete, jakým mamut byl.
V další místnosti bylo zrekonstruováno menší obydlí pravěkých lidí. Skládalo se ze stanu pokrytého jak jinak než kožešinami, umělého ohniště a jeho okolí a nemohl tam chybět ani sám pravěký člověk (také umělý), ten jen tak seděl u ohně a opracovával věci potřebné k lovu. Když jsme vlezli do stanu, hned nás upoutala zahalená postava pravěké ženy ležící u (opět umělého) ohně. Po několika fotech s pravěkou krasavicí jsme pokračovali dále za dalšími nálezy a vykopávkami.
V následujících místnostech bylo velké množství archeologických nálezů, exponátů týkající se doby pravěké. Mohli jsme zahlédnout jak malinké kamenné předměty na ozdobu, tak i velké pětimetrové kanoe vydlabané z kmenu stromu nebo i velké hliněné nádoby. Odtud se vycházelo z exkurze do dalších částí muzea.
Myslím, že se nám všem tato exkurze určitě hodila jako názorné zopakování probrané látky, jak si představoval pan profesor Čapek.

Daniel Šabart & Nikola Burdová, 4.B

1  ...  8  9  10  11  12