Sportovní kurz 2014

11. 5. 2014 - 16. 5. 2014 4.A 4.B Růžička, Cymbál, Grabcová, Matějka, Vlachá

Sportovní kurz kvart se odehrával, jako každý rok, v Dobronicích u Bechyně. Bydleli jsme ve dvoulůžkových a trojlůžkových chatičkách v krásném areálu u lesa. Letos nám počasí moc nepřálo, to ovšem vůbec nebylo překážkou pro rozmanitost sportovních aktivit, kterými byl kurz naplněn. Déšť a zima sice zapříčinily zrušení celodenního výletu na lodích a turistického výletu, tento program byl ovšem nahrazen jinými zábavnými aktivitami. Hned první den po příjezdu byl mezi třídami turnaj ve volejbale. Zbytek týdne vyplňovaly další turnaje(například v softballu, fotbalu, ringu, frisbee a ve spoustě dalších), hraní různých míčových a sportovních her, základy kanoistiky a kajakování, přednáška o první pomoci a lezení po lanových překážkách-tato aktivita získala u většiny, co se týče zábavnosti, nejlepší hodnocení. Také jsme běhali orientační běhy, denní a noční. Menší úspěch měl určitě denní běh, který se běhal po dvojicích, a stal se pro několik dvojic spíš jedním velkým blouděním po lese. Noční běh byl, překvapivě, úspěšnější. Všichni dorazili živí a nestalo se, na rozdíl od denního, že by nějaká skupinka nenašla nějakou kontrolu. Poslední den se ještě běžel závod „Survival“, ve kterém se testovaly znalosti a dovednosti, které nám kurz přinesl. Jinak kurz určitě splnil svůj účel, což bylo zdokonalení sportovních a pohybových dovedností, a myslím, že z kurzu byl každý nadšen a moc se mu líbil.
Anna Smíšková 4.A

Lyžařský výcvik 2.A - postřehy studentů

8. 4. 2014 2.A Miloslav Cymbál, Zdeněk Kříž, Tereza Vlachá

Jako každá sekunda každý rok, jsme se i my vydali na lyžařský kurz do Postalmu. Postalm leží v Rakousku, zhruba čtyřicet pět kilometrů před Salzburgem. Všichni jsme se na tento kurz moc těšili, a když konečně nastal den odjezdu do Postalmu, no co dodat, byli jsme šťastní.
Bylo čtvrt na sedm ráno a všichni jsme se pomalu shromažďovali před školou u autobusu. Naložili jsme tašky a lyže, odevzdali potřebné doklady, rozloučili se s rodiči a nasedli do autobusu. Když autobus nastartoval, ještě jsme rodičům naposledy zamávali, a poté už jen následovalo sedm hodin cesty, což znamená sedm hodin povyku a smání se.
Po příjezdu jsme hned pádili na sjezdovku, kde jsme se nejdříve rozjezdili a poté byli rozřazeni do skupin podle kvalit naší jízdy. Hned jak jsme se rozřadili, začal odpolední lyžařský výcvik, který trval zhruba hodinu. Měli jsme radost z našeho prvního lyžování a po konci výcviku jsme všichni společně šlapali v přeskáčích zpět do chaty, kde jsme si vybalili, navečeřeli se, vyslechli si přednášku o bezpečnosti na sjezdovce, užili si chvíle volna, umyli se a šli spát.
Další den ráno, když už jsme se všichni nasnídali, jsme se opět vydali na sjezdovku v jednotlivých týmech. Každý tým dostal svou barvu rozlišováků, takže jsme na sjezdovce krásně zářili. Počasí nám ten den přálo. Svítilo sluníčko, byla čerstvě urolbovaná sjezdovka a bylo tam málo lidí. Zpět do chaty po výcviku jsme jeli lesem sáňkařskou stezkou. Oběd byl dobrý a po odpoledním klidu jsme znovu šli lyžovat na svah.
Takto vlastně ubíhal každý den našeho kurzu. Jeden večer si připravili program dívky. Nejdříve se tančila zumba, což v chlapeckém podání vypadalo velmi komicky. Poté se hrály různé hry, u kterých jsme se všichni moc nasmáli. Kluci svůj program ale nevymysleli. Tak tedy první hru vymysleli profesoři. Druhou hru už si ale domysleli kluci a to byl turnaj ve foukané. Zbyl nám ale ještě nějaký čas a hráli jsme podlézací hru, kterou vyhrál náš nejmenší spolužák.
Poslední den, i když nám počasí moc nepřálo, se třetí družstvo vydalo na nejdelší sjezdovku v areálu. Poslední jízdu si všichni moc užili. Po obědě jsme naložili věci do autobusu a okolo druhé hodiny odpoledne jsme vyjeli směr Praha. Před osmou večer jsme už stáli před školou a čekali na své rodiče. Všem nám bylo moc líto, že už jsme Postalm museli opustit, ale na tento kurz budeme vzpomínat ještě hodně dlouho.
B.R. 2A

Chladné páteční ráno. Pro mnoho lidí to stále znamená čas stráven�%B

Bideford 2014

30. 3. 2014 - 10. 4. 2014 studenti sext a kvint H. Louženská, J. Matějka, J. Lány

Bideford, Velká Británie 30.3.-10.4.2014
V neděli ve večerních hodinách jsme vyrazili na dlouho očekávaný jazykově-poznávací výlet do Anglie. V autobuse si všichni povídali o tom, co nás asi čeká. Po noci strávené jízdou jsme se zastavili v belgickém městečku Gent, které si každý prošel, jak chtěl. Další noc nás čekala ve francouzském hostelu poblíž pobřeží, odkud nás další den přepravil trajekt do Anglie. Po kratší zastávce v Canterbury, městečku proslulém nádhernou katedrálou, a Cheddaru, městě sýra, jsme konečně dorazili do Bidefordu, kde nás přivítaly hostitelské rodiny. Snad můžu mluvit za všechny, když řeknu, že všechny vypadaly velmi mile. Den poté nás čekaly první hodiny výuky angličtiny, kde jsme se seznámili se sympatickými vyučujícími. Hodiny anglického jazyka byly velmi pestré, každý z učitelů se zaměřoval na něco jiného – na poznání Anglie a její kultury, na samotný Bideford nebo třeba na konverzaci. Po třech hodinách výuky denně vždy následoval malý výlet za krásami Devonu. Byly to ať už pláže ve Woolacombe, úchvatné útesy v Bude či návštěva místní sklárny. Výlety byly rozmanité, každý si musel alespoň jeden velmi užít.
Po týdnu stráveném v Anglii jsme se vydali na cestu zpět do Čech, kterou nám zpestřila zastávka v Oxfordu, městě známém pro svou univerzitu, ale i pro mnoho dalšího. Po necelých dvou dnech strávených v autobusu byli snad všichni rádi, že mohou vystoupit, ale vzpomínky na pobyt nám zůstaly.

Linda Machová, 6.B

LVVZ Postalm kvinty

28. 2. 2014 Kvinty prof.Vašková, Vlachá, Cymbál, Matějka

Lyžák kvinty 2014, Postalm, Alpenrose
Tak jako každý rok, se i letos po Novém roce vydala banda kvintánů brázdit zasněžené svahy. Své umění jsme ale neukazovali v Peci, jako všechny ročníky před námi, ale kvůli jistotě sněhu jsme se vydali až do dalekého Rakouska, konkrétně do vesničky Postalm, chalupy Alpenrose. Jenže není jistota jako jistota, a tak ani tady nebyl skoro žádný sníh. Ze několika sjezdovek jsme se tedy celý týden placatili na třech, a jelikož Rakušané se o své sjezdovky pečlivě starají, ráno na svahu jsem si říkala, že tak skvěle urolbovanou hlínu jsem opravdu ještě neviděla. Nicméně ani takový nedostatek sněhu nás neodradil od toho, abychom alespoň dvakrát nevytáhli běžky. Po vyčerpávající přednášce o mazání lyží, jsme každý pečlivě nanášeli vosky na skluznice a konečně mohli vyrazit ,rozděleni do dvou výkonnostních skupin, přičemž ta jen o trochu pomalejší celou cestu sledovala stopu té výkonnostně lepší. Ve čtvrtek večer jsme se mohli radovat, když konečně po několika dnech sice krásného azura, ale vysokých teplot, začalo sněžit. Radost nám ale dlouho nevydržela. Hned ráno jsme totiž zjistili, že sníh se šíleně lepí, je těžký a vůbec se na něm nedá jezdit. Co jiného nám zbývalo, než sundat lyže, chvíli stavět sněhuláky, koulovat se, a pak se, dostatečně vyčerpaní, jít ohřát do krásné dřevěné hospůdky pod sjezdovkou. Odpoledne bylo tento den v duchu běžkování, a tak jsme po obědě zase namazali a vydali se poznávat dosud neprobádané okolí. Cesty, které byly ještě včera bez sněhu, sice byly krásně bílé, ale naprosto neupravené. A tak těch pár jedinců na skateových běžkách mohlo jen s láskou vzpomínat na ty staré dobré časy včerejšků.
Závěrem bych ještě chtěla dodat, že jsme se zde i něco naučili. Například nahoře na sjezdovce negovat výroky, anebo že i v Rakousku můžeme své učebnice němčiny hodit za hlavu a se slovenským personálem penzionu a obsluhou hospůdky si krásně povídat česko-slovensky. 
Byl to opravdu skvělý týden, který jsme si, doufám, všichni, i přes nedostatek sněhu užili, a chtěla bych tímto poděkovat našemu výbornému pedagogickému dozoru, a sice: paní prof. Vaškové, paní prof. Vlaché a pánům profesorům Matějkovi a Cymbálovi.

K. – Alexandra Fraňková, 5.C


Lyžák z pohledu mé pravé lyže

Cesta byla příjemná, děti si s sebou vezly tolik věcí, že to se mnou v zavazadlovém prostoru ani trochu neházelo a navíc jsem měla kolem sebe spoustu kamarádek, se kterými jsme se celou dobu předháněly v tom, abychom se zalíbily nějakým klukům, totiž snowboardům, jichž jelo jen pět.

Když autobus dorazil na místo, do hotelu Alpenrose, ještě se mé oči ani nerozkoukaly v nové lyžárně a už jsem se proháněla po svahu. Hned při první jízdě jsme se s levou lyží pohádaly. Ona chtěla jezdit a také jezdila dlouhé oblouky, přestože ví, že já dávám přednost kratším. Usmířily jsme se až následujícího dne, v zájmu celku vznikl kompromis- oblouky střední a spravedlivě jsme střídaly i oblouky dlouhé a krátké.

Pouze dvakrát jsem musela být na sjezdovce dopoledne i odpoledne a to jen s dvouhodinovou přestávkou na vydechnutí, to když děti obědvaly (a podle toho, jak mlaskaly ještě, když se kolem lyžárny vracely do svých pokojů, jim vařili moc dobře). Po tomto celodenním lyžování na mě vždy večer padla únava. To děti byly jiné, plné energie v poledne i o půlnoci.

Když se mi lyžovat nechtělo, musela jít běžka. Je tak statečná, já jezdím jen z kopce, ale kolik toho ona vystoupala, nechci ani pomyslet. Ona mi ale říkala, že se jí za to nekonečné stoupání dostalo odměny v podobě krásných rozhledů. Spatřila prý svět jako z ptačí perspektivy, a dokonce se chlubila, že létala s orlosupím hejnem. Všechny běžky tam ale nebyly, ty méně zkušené létaly v menších výškách s hejnem poštolčím.

Jednou, bylo to čtvrtý den našeho pobytu v Postalmu, jsem se s levou lyží ohromně bavila, udělalo nám proto radost, že jsme odpoledne nikam nemusely. Běžky však také nevytáhly paty z domu. Až později jsem se na vleku dozvěděla, kde děti strávily odpoledne. Učily se střílet z luku a ze vzduchovky jako biatlonisté, není to prý tak těžké, jak se zdá, je to ještě těžší, ale zábavné.

Následujícího dne napadl vytoužený sníh, byl to takový obklad na mé šrámy a modřiny utržené o kamení, jež teď leží pod sněhem. Na ty šrámy jistě brzy zapomenu, čas je zahojí, ale tento lyžák bude v mé paměti stále živou vzpomínkou.

Z. Skácelová, 5.C

Roboti na ČVUT

10. 2. 2014 5.A A. Charvátová, Š. Blažíčková

Zdravím všechny,
musím vám vyprávět, co se dnes mě a mým kolegům přihodilo. Den začal jako obvykle. Každý jsme si šli za svou prací. Já například skládal modré tričko. Je to neobyčejně obtížná činnost. Jen si to představte řídit obě dvě moje ramena tak, aby se nesrazila. Trochu deprimující na tom je, že když se mi třeba po čtvrt hodině povede tričko složit, lidé sedící za pultem ho rase rozloží a já mohu s drobnými úpravami v řídícím programu celý postup zopakovat. Velice únavná a namáhavá práce. Asi snadno pochopíte mé nadšení, když přišlo rozptýlení jiného druhu, než že můžu skládat pro změnu ručník. Na mé podzemní pracoviště se totiž nahrnula skupinka studentů z 5.A Gymnázia Nad Kavalírkou. Víte, co tam dělali? Přišli se podívat na mě. Na mě! Chtěli vidět, jak skládám kousky šatstva. Také jsem jim to náležitě předvedl. Dával jsem si opravdu záležet, aby vše bylo perfektně přesné. Takže za slabou půlhodinku studenti odcházeli, jak doufám, s nadšením, že mohli takového dokonalého robota pozorovat při práci. Ani nevíte, jaký skvělý pocit z toho mám.
Večer jsem se o tom bavil s ostatními kolegy roboty (no proti mně spíš robůtky, oni jsou totiž o dost menší než já). Také za nimi ti studenti byli. Mého robotického kamaráda, který vypadá asi nejvíc jako člověk jenom mrzelo, že se jim nemohl předvést, jak krásně umí chodit. Má totiž bolavé koleno. Druhý z mých přátel ty lidi sledoval termokamerou a předváděl jim, jak umí přejet dřevěnou fošnu. Studenti prý vypadali opravdu pobaveně. A o to nám šlo, ne? Abychom je co nejvíce zaujali a aby třeba po ukončení studia začali navštěvovat naši fakultu.

R.

Lyžařský kurz Schladming 2014

18. 1. 2014 - 25. 1. 2014 5. C, 6.A, 6.B, 7.A, 7.B Klára Grabcová, Josef Růžička, Jiří Matějka, Eva Kiršbaumová

Lyžařský kurz 2014 - Schladming

Bylo to už snad po sté, co jsem jel do Schladmingu, ale poprvé se spolužáky. Pro ty, co tam nikdy nebyli, si stačí představit středisko pěti dvoutisícových hor s mnoha širokými sjezdovkami a snowparky a s krásným Alpským výhledem jak z reklam na Milku.
Cesta utekla jako nic, přeci jen to nebylo nikterak daleko. Po šestihodinové cestě s dvěma zastávkami už jsem byl zase ověšen svými taškami. Nebylo času nazmar, začínal totiž boj o pokoje, jejichž obsazování není nikdy jednoduché.
Nám se boj docela povedl a po pár minutách jsme se utrhli z davu a šli s klíčem do našeho pokoje. Hned za chodbou, kde se vždy musí všichni přezout, jak zdůraznil pan ředitel, byla veliká hala s jídelnou a po pravé straně vedly schody do patra, kde byly naše pokoje. Vše bylo skromnější, ale útulné a poměrně moderní. Překvapilo mě, jak zvenku zdánlivě malý baráček může mít uvnitř tolika místa.
V každém pokoji byla poměrně prostorná koupelna se „sprcháčem“, vbudovaná skříň za dveřmi, dvě palandy u okna a mezi nimi na zemi nízký stolek a dvě židle. Zásuvek bylo taky dost, tedy pro nás čtyři. Šestičlenné pokoje se musely na stejně velkých (prostorem) pokojích trochu uskromnit, nicméně všechno to jistila společenská místnost na začátku chodby na patře, vedoucí k oněm schodům dole z haly. Tam bylo dost gaučů a křesílek na to, abychom si mohli každý druhý večer uspořádat partičku pokeru a také Wi-Fi. Ta byla bohužel téměř vždy přetížená, ještě aby ne, když se najednou připojí 32 studentů.
Těm, co to nevěděli, to ještě ten večer řekli: „Vařit si budeme sami.“ A věřte nebo ne, docela nám to šlo, tedy díky asistenci profesorského dozoru a kvalitních rakouských surovin. Od pomazánek k snídani, přes různé polévky po lyžování, až po šťavnaté kuřátko s bramborami k večeři… to všechno skončilo na stole a nikdy toho nebylo málo, to musím uznat. Obědy jsme si pak kupovali v horských hospodách na svahu.
Čas jsme samo sebou netrávili jen na penzionu, ale především na sjezdovkách. Hned první ráno nás přivezl autobus na parkoviště pod lanovkou a všechno to mohlo začít. Profesoři si rozdali přezdívky všemožného ptactva a zapnuli si vysílačky, my vyndali lyže z autobusu, zapnuli si všechny zipy na bundách a mohlo se jít. A byl ještě manšestr, jak jsme vyjeli brzo, takže super na rozježdění.
Na oběd jsme pak sjeli k jedné z mnoha horských hospůdek, kterými jsou kopce poseté a dali si do nosu. Ještě nebylo potřeba dávat pauzu moc dlouhou, protože jsme měli všichni ještě přebytek energie a tak jsme se postupně zase dali do lyžování.
Počasí nám přálo. První dva dny bylo sice pod mrakem, nicméně třetí a čtvrtý den byla kouzelná inverze a večer dokonce sněžilo, takže jsme vyčerpali tyto slunečné dny lyžováním až do konce. Jeden den jsme byli také v malebném městě Schladming, což bylo také zpestření programu. Nikomu pak už nevadilo, že poslední den bylo hnusně a prostě jsme po obědě v hospůdce už zůstali.
Protože se sešla dobrá parta, nějaké ty šílenější nápady tu byly a o program bylo postaráno. Za zmínku stojí určitě třetí den, kdy se o volných jízdách domluvilo 11 lidí a sjelo nejdelší sjezdovku na kopci Hochwurzenu až dolů, ovšem jen ve spodním prádle, lyžácích a helmě. Dokážete si představit, že z nás měli rakušáci velkou srandu.
Nebýt dvou úrazů, které se staly v průběhu týdne, bylo by to úplně super! Děkuji za to!
Ondřej Horák, 6.A

Adaptační kurz prim v Dobronicích 2013

7. 9. 2013 - 14. 9. 2013 primy E. Kiršbaumová a další učitelé

Adaptační kurz 1.A a 1.B

Od té doby, co jsem nastoupil na gymnázium, jsem měl velký strach, abych zapadl do kolektivu. Jako vítaná možnost seznámit se s ostatními žáky se ukázal AK. Velmi jsem se těšil, ale zároveň s tím stoupaly moje obavy, že nezapadnu mezi ostatní.
Vyjeli jsme. V autobuse byla velká legrace a s tím mi spadnul ze srdce obrovský kámen. Najednou jsme přestali slyšet zvuky motoru a všem došlo, že jsme na místě.
Profesoři si nás postupně volali a dávali nám klíče od našich chatek. Plni napětí jsme odešli se ubytovat. Většina chatek byla v celku prostorná, takže jsme byli spokojeni. Chvíli na to jsme se dozvěděli spousty informací: od bezpečnostních opatření až po denní program. Následovalo osobní volno, které jsme využili k hraní různých her na sportovištích. Při těchto hrách jsem se seznámil i s 1. B. Najednou se sportoviště začala vyprazdňovat a všichni jsme se odebrali před společnou jídelnu. Tam se konal sraz. Po srazu jsme konečně vnikli do jídelny, naplnili jsme si své prázdné žaludky. Již nasyceni, vyhrnuli jsme se z jídelny a rozběhli se do chatek. Po následném dovybalení jsme se sešli na jednom pokoji s kamarády, se kterými jsem se na za tu dobu už stačil seznámit a jejich počet den ode dne rostl. Než jsme se nadáli, přišla večerka. Uráčili jsme se připravit ke spánku. Potom už jen převléknout a na kutě. Těsně pře spaním si říkám: „No, jestli to tady budou takový dny jako tenhle, tak to bude sedm dní v sedmém nebi." A nyní vidím, že jsem měl pravdu. Všichni jsme se skvěle seznámili.
Daniel Šterbák, 1. A

Když se mi před měsícem řekla slova - AK, myslela jsem si: „Bůh ví, co to je za nudný pobyt někde u lesa, kde budeme pořád opakovat své jméno a nikoho to nebude bavit." Teď je můj názor ale úplně jiný. AK, alespoň dle náplně GNK, je ohromná legrace, dobrý program a úžasné zakončení.
Když jsme po hodině a půl jízdy dorazili na místo, užasli jsem nad bungalovy půvabně zarostlými travou. Trochu nás zklamalo zjištění, že v těchto bungalovech bydlet nebudeme, ale jakmile jsme vešli do naší chatky, zklamání bylo pryč. Uklizené, čisté postele, krásná dřevěná skříň se šoupacími dvířky, malý stůl se třemi polstrovanými židlemi, pár poliček a akorát veliké zrcadlo.
Třídní profesoři si rozebrali své třídy a provedli je po areálu. Většina dětí měla radost z Jedové chýše. Jedová chýše je něco jako bufet a byla otevřena vždy hodinu po obědě a hodinu po večeři. Hodně nás tam chodilo každý den...
Ale málem bych zapomněla: v Bechyni to nebylo nudné vypravování jako se stává na exkurzích na ZŠ. Měli jsme si zadané informace sehnat sami. Za určený časový úsek. Běhali jsme po městě a zjišťovali starostovo oblíbené jídlo, sháněli sirky...
Na závěrečný večer vyrážíme po večeři. Je ve Stodole. První vystupovala třída 1. B. Jejich nejlepší vystoupení byla Červená Karkulka tak trochu jinak. Všichni jsme se smíchy málem váleli po zemi. My jsme kromě jiného programu hráli parodii na pohádku o Sněhurce.
Byli jsme veselí a vysmátí, nikomu se nechtělo domů Zkrátka, bylo to SUPER!
Agáta Vačkářová, 1. A

Trocha strachu před spaním...
Krátce po večerce, po tom, co jsme se s holkama bavily o paranormálních jevech a o věcech, co nám na světě nikomu nejdou do hlavy, jsem se s Aničkou vydala do hlavní budovy na toaletu, a to zadní cestou, kde byla černočerná tma, že nebylo vidět na vlastní krok. Křečovitě jsme se držely za paže a tu najednou slyším a vidím za řadou smrků kroky. Nemůžu ze sebe vypravit ani jediné slovo, až tu najednou ze mě vyšel výkřik , z toho, co jsem viděla, mi tuhne krev v žilách.
Tajemná postava se otočí a svižnými kroky se k nám stále rychleji přibližuje. Tu slyším malé cvaknutí a oslní mě velmi silné světlo, rozkoukám se a vidím, že postava přede mnou je muž a na hlavě má čelovku, která zakrývá jeho tvář tak, že je vidět jen silueta.
„Co tady ječíte?" praví postava, ale najednou poznávám podle hlasu pana profesora!
Po dlouhé a nepříjemné konverzaci (měly jsme už dávno spát) se vracíme s černým svědomím zpátky na chatu, kde ještě Agátě vyprávíme o našem nepříjemném zážitku...
Darby Lily Ann, 1. A

Odjezd byl zajímavější, než jsem předpokládal, protože jsme u školy neplánovaně čekali asi hodinu a já mel dostatek času v klidu pálit lupou listy. Pak přijel jenom jeden autobus místo očekávaných dvou a odvezl většinu dětí, ale nás 8 zůstalo před školou na hřišti. Přesto, že jsme vyrazili až o půl hodiny později, dojeli jsme do chatového tábora jen o chvilinku po prvním autobusu, který někde bloudil.
První jídlo bylo výborné a stejně mi chutnalo i celý týden.
Tadeáš Cibulka, 1. A

V divadelní představení Sněhurka a sedm trpaslíků si zahrála skoro celá třída. Text byl ve verších, obecenstvo se dobře bavilo a naše vystoupení bylo zakončeno sborovým zpěvem, písničkou, kterou nám vybral pan profesor. Naše vystoupení považuji za povedené, ale mohlo být ještě delší. Obě třídy byly odměněny za svá vystoupení dortem.
Hedvika Venerová, 1. A

Celý týden jsme hráli nejrůznější hry, sportovali jsme, měli hudebku a výtvarku, byli za Robinem Hoodem, na pevnosti Boyard, běželi přespolní běh, házeli kriketovým míčkem a já nevím, co ještě. U všeho jsme se moc a moc nasmáli a já na tento týden ještě dlouho nezapomenu.
Míša Kopecká, 1. A

Na fotbalovém utkání chlapců 1. A proti 1. B třídní béčka, pan profesor Petrášek, na kluky neustále něco pokřikoval. „Tam nikdo nestojí! Dopředu s tím míčem! Gól!" Pak se na nás otočil a řekl: „Chcete ukázat trenéra ze Štěchovic?" Zadíval se na hráče a zařval: „Co to děláte?! Tohle není literární kavárna!!!" Byla to skvělá legrace a všichni se smáli...
Pavla Bláhová, 1. A

Další den jsme měli T-ball s paní profesorkou Grabcovou a panem profesorem Cymbálem Pan profesor mi , nevím proč, začal říkat „Pinďo". Když jsem se ho zeptala, proč jsem „Pinďa", řekl, že tak říkají mému staršímu bratrovi... Od té doby mi říká „Fifinko".
Karolína Štoglová, 1. A

Třetí den na kurzu měla naše skupina na programu seznámení s novou hrou T-ball. Zpočátku jsme trénovali chytání lapačkou. Příliš mne to nebavilo a říkal jsem si, že tato hra nebude nic pro mne. Co se ale nestalo? Po tréninku jsme přešli k vlastní hře. Ocitl jsem se na pozici pálkaře. Hned první odpal letěl hodně daleko a mně se podařilo přeběhnout všechny mety. Najednou se mi hra začala zdát jako nejlepší hra na světě...
Adam Ehrenberger, 1. A

Nastoupil jsem na gymnázium a tím pádem samozřejmě i do nové třídy mezi nové děti. Aby se naše třída co nejrychleji seznámila, připravila tato škola takzvaný adaptační kurz. Adaptační kurz je akce, na které se děti z nové třídy velice dobře skamarádí.
Je sobota 7.9. asi jedenáct hodin a já a moje nová třída vyrážíme autobusem do Dobronic u Bechyně. Jeli jsme asi jednu a tři čtvrtě hodiny. V kempu jsme se ubytovali v chatkách a šli na oběd. Hned vedle kempu je les, louka i řeka.
Většinu týdne jsme hráli různé hry, dělali soutěže, nějaké výlety a jeden velký výlet do nedalekého městečka Bechyně. V Bechyni jsme hráli moc zajímavou hru. Ve skupinách jsme bez profesorů sháněli všemožné informace. Dokonce jsme šli i na místní radnici za panem starostou jen proto, abychom se ho zeptali, jaké je jeho nejoblíbenější jídlo. Dozvěděli jsme se, že je to „knedlo,vepřo,zélo“. Také jsme šli do bechyňského muzea zjistit nějaké informace. Jeden z nejobtížnějších úkolů byl sehnat co nejvíce podpisů od vousatých lidí. Byla to zábava.
Jedna z nejlepších akcí celého týdne byla hledání Robina Hooda. Obnášelo to chození po lese a hledání podle nápovědí a fáborků jídla a nakonec i Robina Hooda. Když jsme konečně našli Robina Hooda, chtěli jsme k němu do družiny. Řekl nám, že jestli chceme do jeho družiny bojovníků, musíme splnit alespoň tři z pěti disciplín. Disciplíny byly: chytání kroužků na šavli, hod oštěpem, hod sekyrkou, střelba z luku a střelba z kuše. Nakonec se všichni z naší třídy dostali do družiny Robina Hooda. Potom jsme opékali buřty a chleby a tím pádem jsme měli večeři. U táboráku jsme zpívali různé písničky a povídali si. Bohužel nám ale nakonec začalo trochu pršet a my jsme odešli zpátky do kempu. Mimochodem, Robin Hood byl náš pan ředitel a Mariana byla naše výchovná poradkyně.
Celý týden jsme také nacvičovali na závěrečný večer nějaké divadlo nebo hudební vystoupení. Nakonec se nám závěrečný večer velice vydařil a mohli jsme se v klidu vyspat na odjezd domů. V sobotu 14.9. jsme odjížděli zpět do Prahy. Ale řeknu vám, že se mi na tomto adaptačním kurzu velice líbilo.

Ondřej Novák 1.B

Sportovní kurz kvart

12. 5. 2013 - 19. 5. 2013 zájemci z kvart Růžička, Cymbál, Grabcová, Kumžáková, Matějka, Petrášek, Vašková

Příběh, který vám teď budu vyprávět se odehrál loni na jaře. Bylo to asi 3,5 milionů let od smrti Ropušníka Obrovského. Podle těch divných lidských měřítek roku 2013 po narození Ježíše Krista. Abych se představil, jsem lesnoříční šotek Hroznizlav a mám na starosti kroniku Dobronickou. Můj příběh je z dnešního pohledu zastíněn událostmi, které se staly o dva týdny později, kdy přišla Velká voda. Já nebudu, jako všichni ostatní, psát o srdceryvných příbězích našeho rodu. Mnoho z našich rodin toho roku pomřelo. Ale já ani nechci psát o našem rodě. Budu psát o lidech, a to konkrétně o Sportovním kurzu kvart, který u nás pravidelně pořádá Gymnázium Nad Kavalírkou z té Daleké Prahy.
Tak tedy. Přijeli 12. máje odpoledne dvěma autobusy. Mělo jich být asi devadesát, ale podle mě jich nejmíň třetina chyběla. Obzvláště ze 4. A chybělo mnoho lidí. Hned poté, co se ubytovali, už je jejich profesoři hnali do vody, prý aby viděli, jestli dokáží plavat v naší krásné řece Lužnici. Mně by to nevadilo, bylo příjemných 15 stupňů, foukal svěží větřík, vzduch voněl, protože před chvílí pršelo. Mladí sportovci se ovšem nezdáli být nadšení. Celí se klepali a po plavecké zkoušce utíkali do sprch. Nejsou ti lidé podivní? Hra s míčem zvaná softball, kterou vedl jejich ředitel Matějka, prapodivné hry v lese s panem profesorem Petráškem, při kterých se všichni nasmáli a taky nadupali, až se v našem městečku zřítily dva domky, povídání o prví pomoci s paní zdravotnicí, orientace v přírodě s pomocí podivných papírů s čárami a značkami zvanými mapy pod dozorem profesora Cymbála, ježdění na vodě s profesorkami Kumžákovou a Grabcovou na zvláštních vratkých skořápkách nazývaných kánoe a kajaky (už chápu proč byla nutná plavecká zkouška), lezení přes podivné překážky mezi stromy jištěni panem profesorem Růžičkou a paní profesorkou Vaškovou, na všech těchto aktivitách se studenti vystřídali během prvních dvou dnů. Bylo až k nevíře, že i přes tento náročný program zbylo lidem dost energie na volné večerní sportování. V dalších dnech se nepříjemně oteplilo, ale obyvatelé chatek si to kupodivu pochvalovali, asi jim slunce a teplo nevysušuje kůži tak jako nám. Zajímavé. Po turnaji v dalších zvláštních sportech (florbal, volejbal) se objevily četné odřeniny a pohmožděniny. Při denním „orienťáku“ (tak byla tato akce nazvána jejími účastníky), kdy studenti využívali své znalosti ve čtení z map, se hodně jedinců našeho rodu bavilo schováváním kontrolek na nedostupnější místa, než je připravili jejich profesoři. Pak tu byl noční „orienťák“, obdoba toho denního za svitu luny. Asi nejzáludnější byl podle mě závod zvaný Survival, tady závod o přežití. Běžel se po jednotlivcích na čas. Obsahoval trasu na lezecké stěně, malý závod na kajaku, běh, trochu obratnosti, další běh, znalosti ze zdravovědy a potom ještě trochu běhu na závěr, aby toho nebylo málo. To vím jen z vyprávění, protože toho dne mi nebylo dobře, bylo horko, dusno a slunko pálilo, nic pro starého šotka jako jsem já. Další turnaj tentokrát v softbalu. Všichni ho nějak moc prožívali. Myslím, že na základě výsledků si podle nějakého záhadného klíče vybírali, co budou dělat další den. Někteří ráno naložili ty zvláštní skořápky, odjeli a večer se zase vrátili po řece. Jiní vyrazili na výlet pěšky. Ti co zbyli tady u nás, provozovali ve dvojicích různé sporty. S třídou 4. A (jak jich bylo málo) to vypadalo bledě. Odjeli další jejich příslušníci a hodně jich mělo obvázaná zranění. To se projevilo v poslední disciplíně. Už nevím, jak se jmenovala, ale tato postižená třída ji překřtila na Bramboraball. Nepochopil jsem pravidla, protože slunce žhnulo a já se na ně koukal z povzdálí. Vím jen, že všichni běhali tam, pak zase zpět anebo chytali míček a házeli ho jednomu specielnímu hráči. Ten byl opravdu legrační. Když dostal míček, zvedl jednu ruku nad sebe a pořád dokola volal nějaké slovo, kterému jsem nerozuměl. Tak to dopadá, když je někdo dlouho na sluníčku, asi se dočista pomátl. Poslední den si zase všechno zabalili a odjeli domů. K mému opravdovému nadšení po sobě nenechali žádné odpadky, jak už to teď nebývá často zvykem.
I když tyto události brzy zastínili jiné a z dnešního pohledu mnohem závažnější, myslím, že by neměly být zapomenuty. Vždyť povodní už bylo, ale kvarty 2013 byli na sportovním kurzu jen jednou.


Iveta Valentová

Jazykově-studijní pobyt ve Velké Británii

30. 3. 2013 - 10. 4. 2013 vybraní studenti sext, septim, kvint Helena Louženská, Jiří Matějka, Jan Lány

24.10.2013 dostali vybraní studenti závazné přihlášky, které je třeba odevzdat vyplněné do 20.11.2013. První platba zálohy musí být na uvedeném účtu do 1.12.2013!Veškeré informace v přihlášce a webu školy, sekce anglický jazyk.

LVVZ Postalm 2.B

27. 2. 2013 - 3. 3. 2013 2.B J.Kumžáková, K.Grabcová, J.Matějka

Náš lyžařský kurz začal ve středu 27.2. brzo ráno. Ještě polo-ospalí jsme dorazili ke škole natěšení na budoucí dny. Cesta autobusem byla dlouhá, ale každý si našel nějakou zábavu, ať už čtení, slovní hry nebo spaní. Přijeli jsme lehce po poledni a začali vybalovat věci. Po krátké přestávce jsme šli na kopec (modrou sjezdovku), bohužel byla velmi hustá mlha, ale i tak jsme se zdárně rozdělili do družstev. Další den už bylo krásně a mohli jsme si pořádně zajezdit na sjezdovkách podle jejich obtížnosti. Instruktoři (profesorky J. Kumžáková, K. Grabcová a pan ředitel J. Matějka) si družstva střídali po jednotlivém lyžování, které bylo vždy dopoledne a odpoledne. Každý měl svojí vlastní metodu a každý nás naučil něco jiného. To znamená, že jsme se v našem lyžování zdokonalili ve všech směrech a i ti, kteří neuměli z počátku lyžovat vůbec, se to dost slušně naučili.

Jídlo bylo také dobré. K snídani byl vždy švédský stůl, k obědu a večeři byla polévka s hlavním jídlem a občas i nějaký ten dezert. Ubytování bylo příjemné a poklidné. Většina z nás o chvílích volna hrála hry nebo čas trávila společnými aktivitami. Holky zažily i oslavu narozenin hned pro čtyři oslavenkyně a v sobotu, v den před odjezdem, jsme měli i super diskotéku, kterou alespoň většina z nás pořádně rozjela.

Celkově se nám lyžák velmi líbil a odnesli jsme si z něj mnoho zážitků, vzpomínek a zkušeností.

Pro GNK,
Karolína Lhotská a Samuel Galan.

1  ...  3  4  5  6  7  ...  12